Turisté Starojická Lhota

Sázava 2010 

Autor: Magda Pavlíková

Čtvrtek

Jak začít psát o zájezdu,

nač vzpomínat budem?

Tak za prvé,

že slivovice zase tekla proudem.

Kamarádi turisté

už jsou celí žhaví,

až se projdou všichni krásně

podél řeky Sázavy.

Do baťohu fetky navíc,

náplast - což je k nevíře,

že i zkušený horský šerpa

mívá občas puchýře.

Při nástupu do autobusu

promýšlíme taktiku,

v tom Růža s Olgou křičí z okna,

že je zamkli v hajzlíku.

Pepíkovi hned ve dveřích

už se zase nelení,

cenzurovat osobně,

to,co má kdo k proclení.

Na zájezdy jezdím léta

a pochopit nemohu,

proč tolik lidí hned po startu

tlačí něco v batohu?

Každý sobě našel místo,

udělal si pohodu,

když v autobuse vzduch nám

brzy připomínal hospodu.

Na čurpauze na benzince

začínám už psát,

jak zamotal mnohým hlavu

nápojový automat.

Po poradě, co a jak

výsledek se dostavil

a po půl hoďce konečně,

každý z nás už kafčo pil.

Krásný pohled v první trase

Sázava nám nabídla,

se zastávkou mezi hvozdy,

v místě zvaném Stvořidla.

Když jsme se skoro doplazili

sucho v hubě máme

a těšíme se,

že jedno až dvě točené si dáme.

Pepík vystál dlouhou frontu

a málem se dal do pláče,

sotva na něj přišla řada,

měli už jen lahváče.

Jolanda výstroj podcenila,

špatná je i taktika,

když na patě jí praskl puchýř

chtěla volat taxíka!

Hned dostala žlutou kartu.

Viděl to kdy svět?

Vždyť každý správný turista

musí něco vydržet.

Jiřinka se zapojila

a to stojí za zmínku,

že přípravu nepodcenila,

neb je denně v tréninku.

Přes kořeny přes kameny

skáče jako mladice,

tak by sotva někdo řek do ní,

že je důchodce.

To jiní byli jako šneci

a vím, že se to neříká,

to,že hned na první štaci

chtěli volat taxíka.

Takhle vážné pochybení?

To tu ještě nebylo.

Slyšet to tak chudák Stáňa,

asi by ho trefilo.

Též Láďovi Pavlíkovi

se začal krátit dech,

tak posedával nějak často

a pot mu stékal po zádech.

Ale kampak nějací amatéři

se na Pavlíky hrabou?

Hodil panáka za límec

a zas mu nohy šlapou.

Při pohledu na Sázavu

vinoucí se podél skal,

slyším hlasy: To jsou chaty,

kurňa,to bych bral!

Stáňa též slíbil

za ty všechny mnohaleté strasti,

že v Číhošti ukáže nám

bod „G“ naší vlasti.

Tak na ten zázrak na paloučku

jako puci zíráme,

jen škoda, že ve Lhotě

něco podobného nemáme.

Postavili bychom stánek,

někde blízko hospody

a v něm turistům z celého světa

též prodávali pohledy.

Pak až do kempu do Sázavy

vládla dobrá nálada

s nadějí, že tam bude

dobře zásobená hospoda.

Když jsme se přiharcovali,

našli sobě kavalec

v taverně si dali spicha

na pivo a na žvanec.

Po večeři někteří si,

vážně je to tak,

v době krize objednali

opravdický tatarák.

Pátek

Hnedka ráno při snídani

místo:“Sportu zdar“,

Hegaři volají  servírku:

Pokazil se čajovar!

Opozdilci u bufetu kvílí:

To je k nevíře.

Kdo to tady všechno sežral,

vždyť tu jsou jen talíře.

Stáňa jako správný šéf

v kuchyni vše zařídil,

aby každý ze zájezdu

dobře najedený byl.

Před dnešní tůrou hned za rohem

obléháme sámošku,

když jedna z holek v pokladní

poznala svou kámošku.

Počasí nám zase přálo,

co si můžeme přát víc?

Cesta hezky ubíhala

až do známých Štěchovic.

Určili jsme místní bufet

jako další cílovku

s úmyslem dát si tam housku

a k ní horkou držkovku.

Bufetářky vysvětlení

zkazilo nám náladu,

prý: držkovka je jenom jedna

a ta zbyla pro Láďu.

Tak jsme zapadli do Šanghaje,

na pivo, co chcete víc?

A na oběd hezky busem

až do ňákejch Píkovic.

V Píkovicích v motorestu

personál už nestíhá,

tak na pomoc druhý pingl

v zápětí už dobíhá.

Čekání se vyplatilo,

možná to bylo hodinu,

však každá porce byla velká,

jak pro celou rodinu.

Po té baště nás pan řidič

na projížďku vzal

a Jílové u Prahy

nám na vlastní oči ukázal.

Po večeři, když už měli

všichni mastnou hubu,

Kája s Růžou vybírali

nějakou vhodnou hudbu.

Pak na přání všech přísedících,

bych bez velkých cavyků,

zazpívala ze své tvorby

hymnu rodu Pavlíků.

Po bouřlivém potlesku

ovoce slávy sklízím,

však po kratičké době já,

už na kutě mizím.

Od Staně chcačky, nechcačky

měli žlutou kartu,

ti kdo se akce zúčastnili,

kdo nechtěl kazit partu.

Dle litery zákona

nevím, zda se može

po půlnoci nocležníky

vytahovat z lože?

Tenhle nápad pro krindáčka

vola snad by porazil.

Však jako anděl usmívá se

autor Martin Dorazil.

Domorodci řekli asi:

To tu ještě nebylo,

aby naráz tolik lidí

v jednom dni se zbláznilo.

Sobota

Ze zájezdu na Sázavsko

nebyl vážně jediný,

kdo by nebyl zařazený

dnes do žádné skupiny.

Družstvo B už tradičně

na svou trasu vyráží,

jenže hlavní úkol byl,

no najít přece nádraží.

Nejdřív, ale za pár kaček

zašli jsme do kláštera,

zjistit, zda je pravda to,

co říká stará legenda.

Sotva jsme došli na nádraží

mne málem trefil šlak,

zavřený byl bufet i hajzlík.

Vážně, je to tak.

A s tou babou od českých drah,

co v pokladně seděla?

Po pár větách pravačka

skoro všechny svrběla.

Starala se, když jsme všichni

z jedné nějaké dědiny,

proč se tady rozdělujem

na tři různé skupiny?

Mladí jeli do muzea,

Orlovi za Adélkou

a my, co nás zbylo nejvíc,

zažili vlakovou šou.

Ze Sázavy do Čerčan

jsme jeli jejich courákem,

kde průvodčí ukázal nám,

že je velkým světákem.

V Čerčanech jsme přesedli si,

prý do sázavského expresu

a já začínám zážitky

rychle psát do notesu.

Průvodčího do toho vlaku,

řeknu vám to krátce,

dali jistě z kabaretu

na veřejné práce.

To jste vážně neviděli,

jak na české dráze,

průvodčí zpívá kuplety,

jak v Edenu v Praze.

Tu přistoupil nějaký domorodec,

kouká, co se děje

a proč se nahlas ve vagóně

tolik lidí směje?

V Jílovém je zase přestup,

busem nutno jeti je,

neb indiáni považte,

prý vytrhali koleje.

A abychom se nenudili,

zbytek cesty zase vlak

až do Davle, až do Davle,

jo jo, je to tak.

Jak zazobanci z Hollywoodu,

co jdou  poznávat svět,

my jeli ty čtyři trasy,

do Davle fakt jen na oběd!

Na druhý pokus v restauraci

konečně už sedíme

se špajzekartou ve svých rukách

příjemně si medíme.

Jenomže v té pivní krčmě

byl vrchní pěkný nelida,

když místo kafíčka po obědě,

nám přines ztuchlé od žida.

Pak z oběda na procházku,

vlastně to byl jenom skok,

k místu kde se slejvaj řeky,

zkrátka mrknout na soutok.

Pak jsme šli znova absolvovat

naši známou trasu,

jen v Čerčanech máme teď

trochu více času.

A protože jsme si užít chtěli

ještě nějaké radosti,

na pivo a něco k tomu

šli na obecní slavnosti.

Tam s otevřenou hubou

chlapi vyvalují oči,

vidouc břišní tanečnice,

jak boky v rytmu točí.

Jeden romský spoluobčan

rozveselen trochu více,

upadlo mu tělo na zem

a probral se až v sanitce.

Cestou z vlaku zpívali jsme

jako jeden muž,

že dnešnímu dni za zážitky

dáme zahrát tuž.

Po večeři Martinovi

někdo volá na mobil.

Že by to sám Tomio

Okamura byl?

Tak lámanou angličtinou

upřesňuje polohu a tomu,

že přišel mezi nás,

uvěřiti nemohu.

Na podušce měl tři řády,

po boku dvě gejši

a už jen oděv napovídal

to, že nejsou zdejší.

Delegace z Japonska?

A co dělá tady?

Stewardovi Pepíkovi

prý udělovat řády.

Dojatý byl, tomu věřte,

měl i slzu v oku,

vždyť stewardem na zájezdech

je už víc než 10 roků.

Neděle

K čemu jsou nám zážitky

ze Sázavské krásy,

když na snídani ve frontě

jsme jak před armádou spásy?

Ze silného vzduchu

tady trávilo všem betelně,

že personál nestačil nám

nosit futro z kuchyně.

V tomhle kempu na Sázavě

vyprávět se bude léta,

jak turisti ze Lhoty

šli zas jednou do světa.

Po snídani Stáňa s Evou

před námi už netají,

že na zámku  Konopiště

nás stoprocentně čekají.

Na Konopišťském nádvoří

si píšu další poznámku,

zjistit, jak se feudálům

žilo tady na zámku?

Při čekání na průvodce

si krátíme dlouhou chvíli,

focením, též ražbou mincí,

jiní pivo pili.

Jeden ochotný dobrovolník

fotil nás bez cavyků

a vzápětí měl na své hrudi

asi dvacet foťáků.

Průvodce nás uvítal

a pravil: Lidé vězte.

Poslední, kdo v zámku žil,

byl Ferdinand de Este.

Viděli jsme krásné sbírky,

šli ze dveří do dveří,

však, kdo tu ještě nikdy nebyl,

tomu sotva uvěří.

O Konopišti mezi lidmi

koluje i jeden chýr,

že tam v hradním příkopu

žije medvěd Kazimír.

Tak jak jinak zase fotky,

jak už to tak bývá,

ale to už na zpozdilce

Staňa z dálky kývá.

Na oběd jsme měli v plánu

do motorestu Farma,

místo toho zažili jsme

zase pěkné drama.

To jste vážně neviděli,

dochází mi slov,

co jsme všechno zažili

v motorestu Pávov.

Rozhlížím se kolem sebe,

aha,dvojka skupina.

Vtom však zkouška našich nervů

vlastně teprv začíná.

Od hladu už na sebe

doopravdy šilháme,

jenže ani po půl hoďce

jídlo nikdo nemáme.

Pepíno už mluví z hladu

a viděl to kdy svět?

Berou mu guláš vymodlený,

prej se pingl splet.

V objednávkách měli zmatky

a nejde o nadsázku.

Ten, kdo chtěl pivo desítku,

prostě dostal dvanáctku.

Vrabec ten byl připálený,

knedlíky snad z gumy jsou,

pod židlí leží psí lejno

a za záchod pět kaček chcou.

Dvacet let po revoluci

je nám trochu do pláče,

vždyť služby, které nabídli nám

jsou jak z doby totáče.

Tak další zážitek do notýsku

začínám už psát,

však za pár roků se tomu všemu

už budeme jen smát.